Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor s M. Guljaničem

31. 3. 2012

Rozhovor s bývalým velitelem 3. čs. bilp, pplk. Mikulášem Guljaničem.

Pane podplukovníku, velel jste 3. čs. bitevnímu leteckému pluku v SSSR, jeho bojová činnost je veřejnosti dosud málo známá, mohl byste říci, jaký byl její přínos v osvobozovacích bojích?

Proč mi dáváte tak obtížnou otázku hned na začátku!? O tomto vám řeknou více historikové, ti se v tom lépe vyznají, já vám mohu vyprávět jen o bojích samotných.

Jak došlo k zorganizování pluku a k jeho nasazení?

Pluk vznikl ve svazku1. čs. smíšené letecké divize v SSSR, jejímž základem byl 1. čs. stíhací letecký pluk majora F. Fajtla. Již v době operací během SNP vyvstal požadavek vyslat na Slovensko další leteckou jednotku, která by zahrnovala i bitevní peruť. Ta byla skutečně realizována, a třebaže pro rychlý spád událostí na Slovensku do bojů nezasáhla, stala se později bází pro vytvoření bitevního pluku, ten dostal svou konečnou podobu na podzim 1944 v Przemyšlu, kde dostal další operační výcvik. Mluvíme li o vzniku, chtěl bych se zmínit o všestranné pomoci ze sovětské strany, bez toho a zcela bez nadsázky by se pluk nikdy nestal bojeschopný. Nejde jen o techniku, mám na mysli hlavně lidi. Piloty jsme měli vlastní, střelců už méně, ale mechanici, zbrojíři a další technici nám téměř zcela chyběli. Mnoho z těchto funkcí bylo obsazeno sověty, zde vznikaly svazky, které se později prověřovaly a ještě více upevňovaly v bojích. Zimy v Haliči jsou tuhé a představte si práci mechaniků při 20° mrazu, kůže se při dotyku s kovem trhá. Všechny větší opravy se navíc musely dělat v noci při mdlém a čadivém osvětlení frontové žárovky (nábojnice od granátu, v níž hořely hadry nasycené petrolejem). Vzpomínám na jednu kompletní výměnu motoru, plánovanou na jeden a půl dne, kterou mechanici zvládli za 12 hodin. Pluk se přesunoval za pohybující se frontou. Další cvičné bombardování a střelbu absolvoval na letišti Ivonitz a po krátkém přesunu do Katovic, zakotvil na polním letišti Poremba v jihozápadním Polsku, jeho bojový prostor tak sahal až k čs. státním hranicím.

Jaké máte vzpomínky na první bojový let?

Poměrně dost přesné. Bylo to v březnu kdy vojska 4. ukrajinského frontu nastoupila k náporu na na dobytí přístupů k Moravské bráně. Jistě víte, že v této oblasti Němci kladli-hned po Berlínu-největší odpor, místy až fanatický, chtěli uhájit své poslední průmyslové centrum a navíc umožnit ústup jádra Schörnerovy armády, která chtěla obchvatem přes stále okupované Československo proniknout do Německa a pomoci obraně Berlína. V tento čas zima ustupovala jaru, krajina byla holá, tím více vynikaly škody, které válka napáchala. Klikaté trhliny zákopů, vypálené vesnice, pole znetvořená palbou, nad zemí chuchvalce dýmu…nebyl to pěkný pohled.

Tomu věřím, mě ale zajímají ty bojové akce.

Nevím jak začít. Připomínám, že šturmoviky byly určeny výhradně pro přímou podporu pěchoty. Znamenalo to ničit velmi specifické cíle, na které se muselo útočit z malých výšek. Já několikrát jsem musel doslova přeskakovat koruny stromů. Můj střelec by to mohl potvrdit. První zteč probíhala velmi spořádaně, kdežto další, kdy se bojová formace rozdrobila, prováděli piloti individuálně. Po startu jsme se seřadili do pelengu (formace stupňovité řady) a po deseti patnácti minutách jsme dosáhli cílové oblasti. Měli jsme ovšem stíhací doprovod, který nám zajišťoval 1. čs. stíhací letecký pluk se stroji La-5FN. Němci proti nám nasadili známou leteckou divizi Richthofen. Vedoucí formace požádal kontrolní punkt o povolení k útoku, a když jej dostal, začal se řídit pokyny pozemního návodčím, ukrytého někde v pozemním stanovišti. Vedoucí útočil první, další v pelengu jej následovali s určitým odstupem, všechny stroje musely mít volnost pohybu. Když jsem vedl formaci já, přibližoval jsem se k cíli pokud možno tak, abych jej měl po levé ruce a mohl ten cíl stále sledovat. Po obhlédnutí cíle jsem náhle přešel polovičním výkrutem do skluzu po křídle, ostrou zatáčkou jsem se natočil čelně k cíli a snažil jsem se jej dostat do zaměřovače. Muselo se spěchat, těm dole se to rozhodně nelíbilo…Když jsem Il-2 navedl do strmého klesavého letu a cíl v zaměřovači „seděl“, odpálil jsem rakety a poté jsem také uvolnil pumy. Střelivo v kanonech jsem si šetřil pro další příležitost. Těsně před cílem jsem letoun začal vybírat do stoupavého letu, v tento okamžik mě můj zadní střelec kryl palbou na pozemní jednotky. V tuto chvíli přecházel někde nade mnou do zteče další Il-2, následoval přibližně mou dráhu letu tedy klesání pod úhlem asi 30° a po něm další a další, až se na obloze vytvořil kruh, z něhož se šturmoviky opětovně spouštěly na zteč a do něhož se-alespoň teoreticky- opět vracely. Útočit jsme směli pouze z jednoho směru, abychom se vzájemně neohrozili. Obvykle jsme během náletu provedli zteče dvě nebo tři, ale také čtyři, v jednom případě i pět. Pak se bod jejich nástupu neustále posunoval proti směru hodinových ručiček, to Flaku zhoršovalo zaměření. Hlavní princip úspěchu byl dán železným zákonem bitevníků, ani na okamžik cíl neuvolnit! Ano cíl musel být palbou doslova zalehnut, jedině tak mohly letouny úspěšně úkol splnit.

Tento způsob boje ovšem nutně znamenal značné psychické vypětí, jemuž byly osádky vystaveny.

Myslím, že tento výraz je plně na místě, nápor to skutečně byl. Mohl bych jej i specifikovat i v bližších časových úsecích, například podle okamžiku přechodu na zteč, okamžiku vybírání apod. Nejhorší pocit jsme zažívali snad tehdy, když letoun útočil a neměl již munici, Němci to vycítili a pod námi se otevřelo peklo.

Jak to? Il-2 byl pancéřován a domnívám se…

Ano šturmovik byl s výjimkou prostoru zadního střelce i pancéřován, tenký pancíř dokázal většinu střel odklonit. Několikrát se stalo, že ve ztečích se pokračovalo i po vyčerpání munice, jestliže se pěchota nedokázala včas uchytit-jako například při násilném přechodu rozvodněné řeky Olzy, nebo při dobývání bývalých čs. hraničních opevnění, kde se Němci houževnatě drželi, náš peleng Němce zaměstnával a poutal na sebe palbu. Za těchto podmínek nám nikdo takový rozkaz nemohl vydat, ani jsme žádný takový neobdrželi. Velitel kontrolního punktu, který byl v kontaktu s pozemními jednotkami nás jen poprosil. Taková prosba nás však zavazovala více než rozkaz.

Vzpomínáte na letce, kteří se v bojích vyznamenali?

Vyznamenali se všichni, protože dobrovolně chodili do akcí, to zdůrazňuji. Jako velitel jsem nikdy nerozlišoval, přesněji nezdůrazňoval zásluhy jednotlivců, naším předpokladem byla činnost kolektivu. Osamocený Il-2 by nad cíl ani nepronikl. Ovšem dnes s odstupem mnoha let musím především ocenit činnost velitelů všech tří bitevních perutí, O. Fencla, J. Nižňanského a M. Šingloviče, kteří nikdy neodmítli splnit sebetěžší úkol a zdárně vodili své svěřené skupiny do boje. Dále pak obdobnou činnost mého zástupce škpt. Kubici a konečně statečné chování několika letců při mimořádných údálostech. Například por. Novotný dokázal přistát v zemi nikoho s prostříleným letounem a pak proniknout zpět k naší jednotce. Rtn. Husmann, zadní střelec šturmoviku č. 35 (jednalo se o č. 14) dokázal odrazit útok dvou Fw 190, ačkoliv byl raněný, dokázal jeden z nich sestřelit (jednalo se o Fw-190 F-8 z SG4), byl to mimořádný výkon.

Pane podplukovníku, naše letecké jednotky bojující na západě byly tamějšími veliteli vysoce hodnoceny. Jak nás hodnotili sověti?

Dobrá otázka, musím podotknout, že náš pluk byl uznán bojeschopným velmi brzy po zahájení přeškolovacího výcviku, sovětští instruktoři-jmenovitě major Saršenko- nás vedli do boje pouze jednou, poté to dle jejich názoru již nebylo zapotřebí…Když jsme se vraceli po bitvě domů, málokdy se stalo, aby nám pozemní návodčík netlumočil dík sovětských velitelů. A jednou, vzpomínám s úsměvem, se ve sluchátkách ozvalo:“Prichaditě abratno, no specialno vy, Čechoslováky!“ To bylo ocenění lidmi, kteří byli dnem i nocí obklopeni smrtí. Co se týká hlavního velení, čs. letecká divize nebyla v SSSR jediná zahraniční jednotka, existovaly polské, byl tu i francouzský pluk, avšak jen my jsme měli vlastní velitele. U všech ostatních byly velitelské funkce dublovány. Sověti v nás měli naprostou důvěru. Náš pluk byl třikrát citován v rozkaze vrchního velitele Rudé armády, byl zde předpoklad, že se náš pluk stane gardovým.

Co byste řekl závěrem?

Náš pluk nebyl žádnou mimořádnou jednotkou, ze všech čs. válečných jednotek byl zformován nejpozději. Jeho přínos v osvobozovacích bojích je také skromný, i když se boje týkaly tak důležitých oblastí. Osud nám dopřál bojovat jen krátkou dobu, ale byla velmi intenzivní, náročná a úspěšná. Ty dvě někdy i tři bojové akce denně se brzy začaly na lidech ukazovat. Němci na východě v poslední fázi bojů nebrali piloty do zajetí, tím spíše ne letce Čechoslováky. Šli jsme do boje vždy, i když jsme viděli, že konec války je v dohlednu. Jsem hrdý na to, že jsem byl velitelem těchto chlapců.

Během Ostravko-opavské operace, do níž se 3. čs bilp zapojil v její hlavní druhé fázi, provedl 298 bojových letů v trvání 264 hodil 38 minut, letci na nepřítele svrhli asi 3700 pum o hmotnosti 85 000kg, vystřelili 582 raket a kolem 125 000 projektilů různé ráže, zničili desítky aut, povozů s municí, železničních vagonů, dělostřeleckých a minometných baterií, ohnisek těžkých kulometů, obranných bodů, založili mnoho požárů atd. Dále usmrtili či vyřadili z boje kolem 1500 vojáků a důstojníků.

Rozhovor V. Tikovského byl uveden v časopise Letectví a kosmonautika a v knize 1. československá letecká divize v SSSR od J. Daňka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA