Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

 

logo7.jpg

 Il-2 ocelový dravec

 

  Zkušenosti ze Španělské války ukázaly potřebu letounu určeného pro přímou podporu pozemních vojsk, již koncem roku 1937 byl předložen návrh pro vývoj na rok 1938. Koncepce neměla obdoby, přední a střední část tvořila pancéřová skořepina, která byla zároveň funkční částí draku, chránila motor, pilota a střelce, ostatní části byly celokovové. Letoun byl již od počátku určen pro operace v malých výškách a k tomu byl uzpůsoben i motor, první letové zkoušky letoun absolvoval v říjnu 1939, konstrukce byla velmi nevyzrálá, Iljušin nepřizval na vývoj chladícího systému specialisty a ten se i nadále komplikoval, nepříznivá byla hodnota SAT, letoun byl příliš těžký na ocas, mizerný výhled ale především motor AM-35 se jevil jako příliš slabý. Státní zkoušku sice absolvoval v květnu 1940, avšak komise měla velké výhrady ohledně letových vlastností, nosnosti a doletu, bylo třeba pokračovat ve vývoji, projekt se opožďoval a zároveň byl stupňován tlak na jeho dokončení z vedoucích míst,UVVS KA v této politicky pohnuté době byla stále bez taktického bombardéru a ani jiné projekty nebyly příliš úspěšné, připravovaný AM-38 se také zpožďoval, tvůrce musel učinit vynucený krok a zadní střeliště bylo odstraněno, tato svévole byla Stalinovi zamlčena a absence pasivní ochrany v tichosti zapomenuta, v dubnu 1941 byl již komisi představen mnohem vylepšený letoun jako před rokem, byl upraven tvar křídla, zvětšil se stabilizátor, motor se posunul vpřed, zlepšil se výhled, řiditelnost a především podélná stabilita, AM-38 však trpěl nedostatkem výkonové rezervy.
Následná produkce se rozbíhala jen s velkými problémy, výroba se komplikovala hlavně nutností dodávek nejlépe z přidružené ocelárny, k červnu 1941 bylo dodáno celkem všech i předprodukčních verzí pouze 249, letouny byly smíšené i celokovové konstrukce, od léta kdy letecký průmysl trpěl nedostatkem barevných kovů, již pouze smíšené, přední část tvořil samozřejmě stále pancíř, trup ze dřeva, křídla byla potažena překližkou, nosníky dřevěné či kovové, palubní výzbroj zpočátku  tvořila 2x 7.62mm, ŠKAS, 2x 20mm, ŠVAK, nosnost 400Kg, maximální 600Kg, letoun měl vlastní malé pumovnice. Produkce byla následně postižena stěhováním z Leningradu do Moskvy a Nižného Tagilu, i zde byla sériová výroba daleko za očekáváním, následně se zastavily dodávky AM-38, z tohoto důvodu se přistoupilo k malé sérii letounů s hvězdicovým AM-82, bylo to však jen provizorní řešení. Do tohoto období spadá známý Stalinův výrok o chlebu, vzduchu a Sturmoviku, který v dopise adresoval vedení továren, kdy urgoval dodávky na frontu, do konce roku tak bylo dodáno 1513 letounů.

V průběhu roku 1942 docházelo k další modifikaci letounu, dostal odlehčený pancíř AB-2, byl zpevněn podvozek, nádrž paliva se zvětšila o 70l a dále se zapracovalo na jejím zabezpečení, zaveden lyžový podvozek. Bojová zkušenost donutila útvary instalovat polní úpravu v podobě zadního střeliště, od října továrna sama dodala sety na provizorní přestavbu pro dvoumístný letoun, celkem 1200. Během léta začaly nezávisle vznikat 2 dvoumístné prototypy, v závodě č.1 vznikla velmi kvalitní úprava s plnohodnotným pancéřováním a prostornou kabinou střelce, tak důležité těžiště zůstalo nezměněno, nosnost se snížila ale za cenu větší bojové odolnosti, přednost však dostal druhý Ilyušinův  prototyp kde bylo umístěno pancéřování pouze směrem vzad, navíc nedokázalo zastavit ani německý velkorážový kulomet! Počátkem 1943 na frontu začaly konečně přicházet dvoumístné verze, současně byly shodně s výrobou jednomístných vybaveny vylepšeným AM-38f který spaloval kvalitnější automobilový benzin, takže i přes zadní střeliště byla zachována nosnost 400Kg, zhoršila se ovšem ovladatelnost a letové vlastnosti, síly řízení byly příliš velké, aby toho nebylo málo přidružily se problémy ve výrobě, kdy továrny nebyly schopny udržet klíčovou hodnotu SAT v příznivé toleranci. Malá záchrana přišla v podobě instalace pružinového zařízení, tím se zlepšila především ovladatelnost stroje a řízení šlo nyní pustit i na 2 minuty. Koncem 1943 se začala testovat třetí generace Sturmoviku, ta dostala šípovité celokovové křídlo, (spojenecké dodávky obnovily přísun barevných kovů a speciálních ocelí) letounu dodalo mnohem lepší ovladatelnost a stabilitu, zapuštěné nýty, plechy paneláže spojené na tupo. Poslední verze se k útvarům dostala ve větším počtu v létě 1944, nyní se mohlo konečně přistoupit k pancéřování střeliště, verze s prodlouženou pancéřovou skořepinou se sice do bojů již nedostala, avšak bojovým útvarům bylo v průběhu roku 1945 dodáno 800 setů pro dodatečné opancéřování střelecké kabiny, je zaznamenám případ kdy tato ochrana zastavila dva 20mm projektily které střeliště zasáhly ze zadu! Vývoj verze Il-8 s motorem AM-42 i krátká sériová výroba byl však pozastaven ve prospěch modernější Il-10.

Il-2 užíval velké množství druhů zbraní, zastavme se nejdříve u palubních zbraní, po celou kariéru jej provázela dvojice kulometů 7,62 ŠKAS, do konce roku 1941 se montovala dvojice 20mm ŠVAK, který se pro potřeby bitevníku nehodil, nahradil jej velmi brzy VJa-23mm který si dokázal poradit s pancířem do 20mm, zadní kulomet 7,62 ŠKAS byl rovněž nahrazen velkorážovým kulometem12,7 UBT, od konce roku 1941 probíhaly zkoušky s kanonem 37mm, několik konstrukčních verzí bylo dokonce bojově nasazeno, piloti si stěžovali na malou kadenci a nepřesnost, byl vybrán vysokokadenční NS-37, nakonec snaha osadit Il-2 velkým kanonem vyústila v blamáž, letoun špatně snášel zpětný ráz, který jej rozkymácel a užití bylo možné jen pro mimořádně zkušené piloty, série byla zastavena po ukončení necelých 100 kusů, přispěl tomu i nástup nové mnohem efektivnější protitankové zbraně PTAP. Bitevník mohl nést jen lehké pumy které kombinoval s raketami, avšak trhavé pumy ráže 100mm byly velmi oblíbené, jednomístné verze nesly FAB-250 či 8 raket, oblíbené byly protipancéřové RBS-82 a 132 či tříštivotrhavé ROFS-132, méně účinné byly RS-82 a 132, společným jmenovatelem však byl velký rozptyl, letoun také nesl 4x M-13, jednalo se o známé Kaťuše, velký význam byl dáván ampulím AŽ-2, nepřátelské jednotky byly zasypávány tímto deštěm ze síry a fosforu, velmi úspěšné bylo nasazení PTAP, v kontejnerech bylo umístěno až 280 průbojných bombiček shazováno v nízkém průletu nad tanky, jedna každá dokázala probít mimořádných 70mm pancíře! Méně úspěšné bylo nasazení zásobníků VAP-200 určené k rozptylu toxických, zápalných směsí a látek.

K 21. červnu bylo na frontě 5 letounů u Baltského, 8 Západního, 5 Kavkazského, 2 Oděského a 63 u Charkovského vojenského okruhu, stroje byly bez pilotů, chyběli instruktoři, příručky a taktika, bojová koncepce vznikala za chodu, situace snad ani nemohla být horší, v prvním válečném roce stíhací letectvo utrpělo velkou porážku a ostřílená Luftwaffe ovládla vzdušný prostor, Il-2 létaly s nevycvičenou posádkou bez doprovodu a koordinace s pozemním vojskem, těžkopádný letoun navíc neměl zadního střelce a byl tak vydán napospas německým kanonům. Obrovské ztráty dokládá i chmurná statistika, každý Sturmovik se nevrátil z 8-9 bojového letu.

Mnohé posádky ještě před příchodem dvoumístné varianty provizorně zřizovali zadní střeliště, pancéřovaná skořepina končila za zády pilota, pozdější přízvisko“černá smrt“mohlo být nyní klidně používáno mezi zadními střelci, které chránila pouze tenká překližka, v tomto období připadaly ztráty v důsledku sestřelů stíhači na 60%, 40% šlo na vrub flaku, poruch či nezvládnuté pilotáži. Smysluplné zásady pro boj s touto zbraní byly po tvrdých bojových lekcích a střeleckých zkouškách vypracovány teprve v létě 1942, měřitelná účinnost tím stoupla dva a půl násobně, bodové cíle byly napadány klesáním pod úhlem 30°z výšky 500-700m, naproti tomu útoky proti kolonám či uskupením pěchoty se prováděly v přízemním letu 100-200m pod velmi mírným úhlem, při prvním ataku byly proti cílům odpáleny rakety, při druhém se odhazovaly pumy, bylo doporučeno napadat logistiku, proti pancéřovým jednotkám byly Sturmoviky málo účinné, přestože vynikající kanony dokázaly zničit lehké tanky, Il-2 v té době létaly v malých skupinách tvořících 6-8 strojů, to již umožnilo utvářet známý bojový kruh z kterého se letoun vždy uvolnil pro steč cíle, letouny při útoku také opisovaly osmičku či esovitě protínaly linii útoku,  kruhovou formaci se doporučovalo vytvářet i při napadení stíhači, do té doby před nimi vždy Sturmoviky prchaly, letecká ochrana stále nepřicházela, posléze se letouny postavily samy na odpor a svodky se začaly plnit úspěšnými sestřely či zahnáním stíhačů, eskadrily byly někdy nuceny zřizovat ochranu tvořenou Sturmoviky, při boji se stíhači se kombinoval čelní střet s horizontálním zatáčením v malé výšce, němci se při zpomalení často ocitali před kanony druhého stroje, např. kapitán Jefimov svedl 53 vzájemných střetů a měl na kontě 7 potvrzených vítězství. Il-2 dokázaly nejednou zastoupit stíhací letectvo a úspěšně napadaly i formace bombardérů, zejména při bitvě u Stalingradu, tímto byl později inspirován vývoj verze Il-2I určené pouze pro boj s bombardéry, nicméně neprošla státní zkouškou a k sériové výrobě se nepřistoupilo. Síla eskadrily se ukázala ideální při počtu 14 letounů tedy 45 letounů v pluku, v bojové realitě se ale tyto počty dařilo naplňovat až v průběhu 1944, ani létě 1943 se však ztráty příliš nesnižovaly, ztráty v důsledku sestřelů stíhačů sice klesly na 37%, 14% ostatní ztráty, 49% způsobil flak- to byly čísla z průběhu bitvy u Kurska, hlášení ostatních velitelů z celé fronty shodně přičítaly dokonce 60-65% pro flak. Se snížením faktické síly Luftwaffe, musely bitevníci nově čelit opravdu vysoké koncentraci flaku, taktika se dále vyvíjela a před formací letěl předvoj tvořený 2-3 bitevníky který měl za úkol vypořádat se s protiletadlovou obranou, velké změny doznal systém řízení operací, v terénu operovaly mobilní stanoviště, které předávaly informace do centrály, odtud vzlétl návodčí, který naváděl formace bitevníků na cíl, někdy se místa pro útok značkovali několika ampulemi AŽ-2, armáda si pomoc žádala zejména při průlomech kdy bitevníci paralyzovaly přísun posil z okolí, jindy Sturmoviky pokládaly kouřovou clonu přes linie při frontálních útocích pěchoty, na přelomu roku 1943 začaly Il-2 v nízkém průletu zasypávat tanky kumulativními bombami s náloží 1,5-2,5 Kg PTAP, sprška bomb vypuštěná z pumovnice vyřadila z boje i 3 tanky v linii vzdálených mnoho metrů od sebe, nasazení nové zbraně znamenalo pro tankové oddíly velmi nepříjemné překvapení, v závěru války se důležitá role bitevníků rozhodně nesnižovala, nepřítel tvořil velmi koncentrované obranné linie, Sturmovik byl v případě nutnosti nasazován i v počtech 80-120 letounů, po odeznění dělostřelectva se vrhal na nepřátelské linie v šestistupech, jindy se početné čertovo kolo zdrželo nad bojištěm i hodinu, při ofenzivách bylo nad bitvou  nepřetržitě udržováno 20-30 Šturmoviků které se vrhaly na vše živé.

 

Během války bylo vyrobeno 34 943 letounů Il-2, Stroje sloužily v 356 bitevních plucích, z toho bylo 140 znovu zformováno, většina dvakrát ale některé i pětkrát! Ztráty osádek činily 27 600.

 

Il-2 byl svou koncepcí bitevníku zcela unikátní projekt o který se žádné jiné letectvo ani nepokusilo, přenést prvky tanku na letoun si vyžádalo nepříznivé dopady na ostatní důležité vlastnosti,  nutno dodat, že nasazení takto specializovaného stroje bylo úspěšné v podmínkách východní fronty které byly zcela unikátní a v odlišném konfliktu mohla tato zbraň zcela propadnout. Dnes je možné vést dlouhé polemiky o smyslu tohoto konceptu, který měl nesporně mnoho nedostatků, nicméně nutil nepřítele vynaložit velké úsilí na jeho eliminaci a byl nesporně velmi respektovaným protivníkem. Stalin se v tomto případě nemýlil, do projektu vložil velkou důvěru již v průběhu vývoje a následně se zasazoval, aby sjelo z výroby tak obrovské množství kusů. Šturmovik se tak stal jedním z nejvýznamnějších letounů druhé světové války.

saldy

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA