Jdi na obsah Jdi na menu
 


G. M. Rjabuško 2/2

1. 4. 2011

 

 

4_120000.jpg

Zadní kulomet UBT 12,7mm.
 

 Jaké byly vzdálenosti a časové intervaly během letu?
 

   Během letu k cíli, byl interval a vzdálenost asi”2x2”, to znamená 2 délky trupu a rozpětí křídel, v oblasti úderu se vzdálenost zvětšila na přibližně 150m aby se daly účinně provádět útoky a vyhli jsme se vlastnímu zasažení. Těsně před zahájením klesání, vůdce snížil otáčky motoru, takže se trochu přiblížil, často během prvního útoku byla dvojka na vůdce jak přilepená, 5-10m. Pokud jsme později utvořili kruh, udržovali jsme 150m odstupy, po kruhu či spíše elipse jsme stoupali ve 30-50 stupních ve směru k následnému útoku, na základnu jsme se opět vraceli ve formaci”2x2”. Když na nás útočili stíhači, utvořili jsme kruhovou horizontální formaci v nízké výšce, orientovanou směrem k základně, to pro případ, kdyby selhala, abychom se rychleji nasměrovali k domovu, pokud nebylo možné vytvořit kruh, semkla se formace na”1,5x1,5”, v těsnější formaci je pro střelce snadnější bránit se stíhačům. Musím dodat, že tyto vzdálenosti a časové intervaly byly již dříve schváleny na zemi a bylo to respektováno, po prvním útoku vzdálenosti a intervaly určoval vůdce skupiny, dle situace.


Jaké maximální rychlosti jste dosahovali?
 

   Obvykle 400-450km/h v lepším případě 500km/h, v zásadě byl Il-2 při klesání schopen dosáhnout i 600km/h ale tomu jsme se vyhýbali kvůli výšce odhozu bomb, kdyby jste bomby odhodili vysoko, cíl netrefíte, ideální byla výška 150-300m. Ve vyšších polohách 500m a více už nepřesnost narůstala geometrickou řadou. Já vždy bomby odhazoval při 200m, na druhou stranu, při relativně nízké rychlosti je snadnější cílení, máte více času na úpravu. Il-2 neměla speciální kolimátor jako bombardéry, jen jednoduchý displej. Všechny úpravy pro rychlost a úhel odhozu jsem prováděl já sám. Jdete na steč, držíte cíl v terči, začínáte zrychlovat, upravujete předstih, stále a znovu, až do konečného odhozu, při příliš vysoké rychlosti tohle není možné, pokud to špatně načasujete, cíl minete, nebo se příliš přiblížíte a musíte nalétávat znovu.


Jaká byla rychlost horizontálního letu?
 

  Přílet k cíli byl přibližně 300-320km/h, snažili jsme se zabránit vyšší rychlosti, na motory již působí větší zatížení nákladu, dolů až 500km/h jak již bylo řečeno, při návratu domů jsme zvýšili rychlost na 420-450km/h, nikdy jsme nelétali ve vysokých otáčkách, kvůli životnosti motoru.

 

Jaký byl operační rádius Il-2?
 

  Do 100km od základny, ale jen ojediněle, drtivá většina letů byla v rozsahu 70km.

 

Měl Il-2 instalovány kamery”fotocontrol”?
 

   Dvoumístné verze ano ale pouze letouny vůdců, jednalo se o speciální kameru, už nevím název, byla instalována v ocasu, jinak dvojici fotoaparátů měl každý Il-2, po odhozu bomb, začal automaticky snímat, já měl více jak 80 bojových letů snímaných kamerou fotocontrol.


Proč jste létali v párech, jako stíhači? Il-2 je obecně blíže k bombardérům, které létaly ve trojicích kvůli obraně proti stíhačům.
 

  Pravděpodobně proto, že pár je vhodnější pro provedení útoku a dovolilo to větší svobodu při manévrování, šturmovik měl při útoku tah jako blázen, také létal velmi nízko, v tomto případě je dvojka velmi blízko, přesunuje se na obě strany, dva následníci by se při vůdci neudrželi nebo by se srazili. Pokud jsme drželi při sobě, lépe jsme se formovali do kruhu, který jsme používali často, jak pro útok, tak pro obranu.

 

Jaký byl průběh útoků?
 

   Útoky měly mnoho forem, obecně platilo, že bude provedeno několik průletů, po prvním průletu jsme se formovali do kruhu, jindy jsme naopak šli velmi nízko, 10-15m, to jsme dělali pokud to dovolil reliéf terénu, bylo to velmi účinné pro boj s flakem, flak není schopen střílet vodorovně, náměr mu to prostě nedovolí, letoun je tak nízko nad obzorem pro flak extrémně rychlý, pokud jsme měli tuto možnost, rádi jsme toho využívali, byli jsme sice více vystaveni palbě z ručních zbraní ale chránil nás opět pancíř.

 

Jaké cíle jste obvykle napadali?
 

  Byly to hlavně cíle v přední linii a okolí, opevnění, dělostřelecké baterie, dopravní kolony nebo koncentrace vojsk, tanků ale také útočící vojska v linii kontaktu. Kromě toho jsme útočili na letiště, mosty, přístavy, nádraží, zásobovací a obrněné vlaky, pokud pozemní vojsko nebylo schopno zasadit rychlý a naléhavý úder, kontaktovalo Il-2 přes VVS. Když služba zjistila německou kolonu, pěchotu, tanky nebo naše pozemní síly měly potíže, okamžitě jsme startovali, také jsme napadali lodě v Černém moři a jezerech Karélie. Z mých 111 letů bylo 50% na přední linii, bylo to myslím proto, že se linie příliš nehýbala, pokud by se linie hýbala rychleji, stejně jako na jižní frontě, bylo by bývalo potřeba více vzletů. První řada obranné linie není homogení, jsou tam první zákopy, obrana se skládá z více pásem, v druhém pásmu jsou ti, kteří první řadě příjdou na pomoc či jdou přímo do útoku, ve třetí řadě je koncentrace polního dělostřelectva, často nás pozemní vojsko žádalo o jejich zničení a dali nám souřadnice. Toto dělostřelectvo bylo pro naší pěchotu velmi nepříjemné, nacházelo se 5-7km za první řadou.
  Ze všech letů na první linii byla třetina na linii kontaktu, to jsme nenáviděli, vzdálenost, která oddělovala naší pěchotu od nepřítele byla malá, často jen několik set metrů a pravděpodobnost chyby byla vysoká. Pro mě byly nejdůležitější úkoly když jsem mohl pomoci pěchotě, nejsem hrdý na to, že jsem zabil mnoho němců ale na to, že jsem zachránil mnoho našich vojáků a nejen je, někdy jsme pospíchali ze země pomoci jim:”Pojďte kluci, ve středním pásmu je zatlačována naše pěchota, nemůžeme se ani pohnout! Tanky zastaveny, rychle, nebo nás všechny zabijou!”. Po našem návratu zpět na zem, jsme obdrželi zprávu:”Pěchota a osádky tanků vám posílají své díky”. Pěchota nás nazývala”spasitelé”a když se pilot Il-2 setkal s pěchotou, dali by nám první poslední.


Byla linie nějak označena, chránili se vaše vojska před napadením Il-2?


  Ano, když šli naši vojáci do útoku, označovali první linii, když jsme dorazili, začali odpalovat rakety, později to okopírovali i němci.

Jaké cíle byly považovány za nejtěžší?
 

  Plavidla, letiště, mosty, pevnosti, přístavy, nádraží, cíle na první linii, největší ztráty jsme utrpěli při útoku na lodě.


Byly lodě napadány“žabkováním”, nebo také klesáním?
 

  Když jsme útočili na Norské fjordy, bombardovali jsme ostře, břehy Fjordů, jsou vysoké, proplétali jsme se mezi pobřežím, přilepení k zemi, chvíli nad vodou, chvíli nad zemí, to byla ochrana před lodními děly. Na otevřeném moři jsme používali”žabkování”, vzpomínám si na jeden útok, můj kvartet byl druhý, viděl jsem, jak za každým šturmovikem byla bílá brázda jako za lodí, tak jsme byli nízko. Napadli jsme německý konvoj který doprovázela velká válečná loď, několik letounů jsme ztratili v důsledku palby velkého kalibru, mluvím o 130mm, možná víc.

 

Udeřil do vás někdy sloupec vody, způsobený výbuchy?
 

  Ne, nenarazil jsem nikdy do vln, letadla byla tak nízko, že je sloupce mohly opravdu zasáhnout (tyto vlny dosahují 3-4m), před odhozem bomb jsme ale vystoupali výš, na 15-30m, Útok na loď byl mimořádně obtížný, protože rychlost Il-2 není vysoká a nemáte se kam schovat, udělal jsem celkem 4 mise proti lodím a myslím, že tyto lety byly to nejtěžší a nejnebezpečnější co jsem zažil, ale malé a opuštěné lodě na jezerech byly napadány velmi úspěšně, jejich ochrana se skládala kanonů 20mm a velkorážových kulometů, v tomto případě jsme byly pancířem velmi dobře chráněni.
  Vzpomínám si na misi v zálivu Poventskiy, v blízkosti města Medvezhiegorsk, bylo nás kvarteto a napadli jsme člun tažený remorkérem, ten byl malý, ale člun měl nejméně 100tun, zaútočil jsem na člun, jeho paluba byla plná vojáků, všichni z nich začali střílet z pušek a kulometů, včetně lehkého flaku, letěl jsem velmi nízko, při přeletu jsem viděl jak skáčou přes palubu, dokonce jsem si všiml jak měli nablýskané boty, najednou jsem si pomyslel něco, co nemělo nic společného s tím, co se právě odehrávalo,”ty bastardi maj čas na to, leštit si boty?”. Ano, tohle vše se dalo z kokpitu Il-2 vidět.


Zasáhl jste loď? Němci by byli jistě velmi zklamáni, kdyby skočili do vody zbytečně.

 

  Ano, trefil jsem se, při tomto útoku jsem odhodil bomby z vemi krátké vzdálenosti, minout bylo téměř nemožné, bomby dopadly 15m od kraje lodi, loď explodovala velmi okázale, pravděpodobně nesla munici, druhý pár potopil remorkér, za tuto loď jsem obdržel rudou hvězdu.


Během”žabkování”se bomby střetly s vodou 15m od kraje? Jak daleko jste je odhazoval, bylo to 300m?


  Bomby se od hladiny odrazily 15m od boku lodi ale obvykle se bomby odhazovaly 120-150m od cíle, velikost Il-2 byla proti dvoumotorovým bombardérům dvakrát menší, mohli jsme se tedy i dvakrát více přiblížit.


Druhým nejobtížnějším cílem bylo letiště?
 

  Ano, kolem obvodu letiště byla obrovská koncentrace flaku, území kolem letiště bývalo obvykle jasné, takže nebyl způsob jak se nenápadně přiblížit, uvedené se vztahuje i na opevnění, obrana sestávala z desítek flaků, s mosty to bylo stejné, nebyly sice tak tvrdě bráněny ale zničit je bylo nesmírně obtížné.


Co nádraží a přístavy, ty nebyly chráněné?


  Hustota vzdušné obrany nebyla nižší ale narozdíl od letiště se nacházely v centru měst, obklopené domy, stromy a tak dále, cestou k nádraží jsme se měli za co”schovat”a přiblížit se nepozorovaně, proto to bylo jednodušší, byl to překvapivý útok, v menší míře to platí i pro přístavy.


Jak vypadal”volný lov”pro Il-2?


  Obvykle jsme při”volném lovu”létali v párech, vyjímečně ve čtyřech, často jsme sledovali určitý úsek silnice, kde jsme museli zničit vše živé-pokud zjistíte pěchotu, zničíte jí, pokud jiné zařízení, zničíte stroje, žádné konkrétní cíle nebyly stanoveny.


Stejně jako stíhači, váš hlavní nepřítel byl flak, jaký kalibr?


  Obecně to byl”Oerlikon”, automatický kanon 20mm, ten jsme znali po celou dobu, byla to efektivní zbraň proti útokům letadel, bylo tam 5 zásobníků které pálily v salvách. Ve vzduchu byly”vlákna”složená z pěti ohnivých koulí, němci je používali v liniích, 5-6 děl vzdálených 25m od sebe, někde jich byly i desítky. Pancíř nás chránil částečně, pokud projektil narazil v úhlu 15-20 stupňu, mohl pancíř prorazit.


Byly německé velkorážové kulomety také hojné?


  Ano, byly, možná jich bylo ještě více jak 20mm kanonů, tyto zbraně sice mají méně energie než Oerlikon, přesto nás také netěšily, jejich kulky byly náš pancíř také schopny prorazit, pokud dopadly pod tupým úhlem, střely byly kuličky, ne projektily, když dopadly na plochu křídla, nadělaly méně škody, pravděpodobnost, že by prorazily brnění a prošly až do nádrže byla mizivá, stejně jako u 20mm střel.


Jaké byly střely z 88mm kanonů?


  Jistě po nás střílel ale nic víc, pro ně jsme představovali velmi obtížný cíl, létali jsme příliš nízko, při průletu mohly vystřelit tak 1-2 projektily, střelba byla neefektivní a šrapnel nám mnoho neuškodil, přímý zásah by byl vyjímečný, i když se to stalo. Ne, flak malé ráže byl pro nás mnohem nebezpečnější.


Byl nějaký rozdíl ve způsobu palby 20 a 37mm?


Ne pro nás, exploze pěti projektilů byla považována za”Oerlikon”.


Proč jste flaky nezničili jako první, například palbou z kanonů? Pokryli byste pásmo 20x 100m.


  Nebylo to tak jednoduché jak se zdá, za prvé, flaky ještě nezahájily palbu, to se stávalo jen na počátku války ale od roku 1942 němci analyzovali své chyby a učili se vyčkávat na pravý čas. Dorazili jsme k cíli, otočili jsme se ale němci stále vyčkávali na ten pravý okamžik, snažili jsme se je zahlédnout ale byli to mistři v maskování, flaky jsme prostě neviděli. Mezitím natočili své hlavně a pak spustili palbu všichni najednou. Za druhé, útok na flaky nebyl hlavním cílem, pokud nebyl výslovně uveden, byly to cíle sekundární, za třetí, pokud na flak zaútočíte jako první, musíte se nejprve zbavit bomb které váš letoun ve vzduchu zatěžují, tedy zbraň pro primární cíl, za čtvrté, obecně bylo u cíle tolik flaků, že bylo jednodušší prolétnout palbou, nemůžete se vypořádat se všemi, na to není dostatek prostředků. Toto se projevovalo zejména při útocích na letiště, která byla pokryta desítkami baterií, oblast flaku byla pokryta na rozloze 15-20km, museli bychom bojovat už v této vzdálenosti.
  Je to pochopitelné, letadla jsou drahá a piloti ještě více ale němce ani flak nezachránil(u nás byla situace stejná). Často si vzpomenu na Tungzerovo letiště, byli jsme tam bombardovat několikrát a během těhto útoků jsme utrpěli těžké ztráty. Ptali jsme se, proč tam létáme? To není naše práce, naším úkolem je útočit na přední linii, to je naše povinnost. I dnes se ptám, jestli nepřítel v neodůvodněných útocích na letiště opravdu utrpěl vážnější ztráty? Odpovídám si, že někdy byly naše ztráty větší než škody způsobené němcům, v ostatních případech jsme byli mimořádně úspěšní.
  Jeden takový útok si pamatuji nejvíce, celý útok začal již nešťastně, měli jsme letět 23.2. na den Rudé armády, němci by nás na svátek nečekali, mysleli by si, že slavíme svátek, ale celý den vytvale sněžilo a navíc tam na severu byly dny velmi krátké, v noci sníh ustal a druhý den ráno, za úsvitu 24.2. 1944 vzlétlo 12 našich Il-2 za doprovodu 8 stíhaček P-39. Naše základna byla na letišti Boyarskoye, přesto se nejprve zdálo, že ani následujíci den nás nečekali, blížili jsme se bez odporu a už z dálky jsem viděl stání plná letadel v řadách, prvý útok byl skoro bez odezvy flaku, vypustili jsme bomby a tam dole bylo rázem všechno v ohni, ale během druhého a třetího útoku se flaky probudily, spustily impozantní palbu, skutečnou stěnu z ohně! Sestřelily několik našich letounů včetně dvou doprovodných stíhačů. Právě v tomto boji padl Hrdina Sovětského svazu Konstantin Fomchenkov, znal jsem ho velmi dobře, byli jsme přátelé, často na něj vzpomínám.


Jestli to chápu dobře, němci soustředili flaky podél frontové linie?


  Ne, v žádném případě, na severu byla linie velmi nepravidelná, využívala hlavně povahu terénu, silný flak byl rozmísťován na přístupech a silnicích vedoucích k strategickým cílům-mosty, nádraží, města, letiště, to je vše, v těchto místech se koncentrovali vojáci a technika, flak zde byl velmi brutální, součástí obranné linie byly i časté bažiny, zde flaku nebylo třeba.


Útočili jste někdy přímo na flak?

 

  Někdy ano, zvlášť když jsme začali létat ve velkých skupinách 12-16 letadel, v takové skupině jsou určeny 4-6 letounů pro přímý boj s flakem, byli to zkušení letci s dobrou technikou letu a střelby, když se hlavní skupina vrhla na cíl, úkolem těchto letadel bylo co nejrychleji zneškodnit flak, byl jsem mnohokrát součástí těchto letadel, byl-li flak méně nebezpečný, připojili jsme se k plnění úkolu hlavní skupiny.


Je baterie flaku obtížný cíl?


  Velmi obtížný, za prvé, protože byly dobře maskované, i když střílely nebylo je snadné rozlišit, sledovali jsme zem a když je někdo z nás lokalizoval, oznámil to rádiem všem svým spolubojovníkům, za druhé, flaky nebývaly na rovném povrchu, byly v zákopech či obehnány jinou bariérou, pro likvidaci byl potřebný přímí zásah kanonem či raketou, bomba musela dopadnout maximálně v blízkosti 3-4m, za třetí, nejste jediný kdo pálí, flak palbu opětuje a může vás srazit dolů, na souboj s flakem je třeba mít nervy z oceli, je to souboj nervů, nechci se chlubit ale mé nervy byly vždy silnější, musíte dobře znát svůj letoun a nebát se útočit i z ostřejších úhlů, útočil jsem velmi rázně, pálil jsem z kanonů i kulometů, flak zas pálil na mě, stále jsem klesal, najednou němci ztratili nervy a rozutekli se všude, v tu chvíli jsem odhodil bomby či rakety”RS”, osádka flaku byla v ten okamžik pozabíjena.

 

Proč utíkali, nebyli by v zákopu v bezpečí?


  Strach-řítí se na ně velké monstrum, pálí z kanonů a to vše doprovázené hrozivým hlukem motoru, nevěděli, čeho jsem schopen, mohl jsem být blázen co chce do nich narazit s letounem, takové případy se staly a němci to dobře věděli, po takovém útoku, už ani posádka flaku, která by to přežila, se k palbě nevrátí, to si buďte jisti, němci se Il-2 velmi báli.

 0004.jpg

 

Kolik letounů bývalo zapojeno do útoků?


  Různě, při misích”volného lovu”se účastnil pár, někdy dva páry, na důležité cíle bylo až 16 letounů v jedné misi.

 

Jak jste vedl střelbu, korekcí stopovky, či jste sledoval exploze po dopadu?
 

   Obecně korekcí stopovky.


Jaká bývala spotřeba munice?


  Obvykle jsem spotřeboval celé střelivo, vždy jsem se vracel s prázdnými muničními bednami, občas tam ale něco zbylo. Pamatuju jak mi Krasnolutskyj říkal:”Co budeš dělat, až tě při návratu napadnou stíhači, s čím se budeš bránit!?”


Na kolik útoků vám munice vyšla?


  Někdy i pro jeden útok, u Leningradu jsme prováděli jen jeden útok v misi a spotřeboval jsem vše, pokud jsem zahájil palbu již z 1200m, není to problém.

 

Byl Il-2 schopen provádět akrobacii? Pokud ano, byla využita v boji?


  Mohla, Il-2 zvládal všechny prvky akrobacie a také toho využíval, protože Messerschmitt toto vše zvládal lépe a rychleji, náš hlavní manévr byl obranný kruh, ale zvládali jsme menší poloměr zatáčení, pokud jsme byli mimo kruh, házeli jsme letounem nahoru, dolu, doprava a doleva.


Jaký měl motor výkon, spolehlivost, měli jste forsáž? Zajímá mě životnost, protože ze statistiky plyne, že počet motorů přesahuje o 30% počet vyrobených Il-2.


  Il-2 byl vybaven motorem AM-38 a později AM-38f, ten přišel s dvoumístnou verzí, oba byly velmi spolehlivé, ačkoli AM-38f byl výrazně silnější, to se poznalo hned, zničení vyžadovalo přímý zásah z flaku. Každopádně  jsme jej šetřili a plyn jsme příliš nezneužívali, před provedením útoku jsem ustálil otáčky a během klesání a následného stoupání jsem do nich nezasahoval, během návratu jsem plyn přidal, ale maximum otáček jsme nepoužívali, při obraném kruhu jsme rychlost snižovali pro větší poloměr zatáčení, forsáž jako takova neexistovala, byla tam poloha”otáčky na maximum”ale tento režim se používal pouze při vzletu, poté co jsem dosáhl 200km/h, jsem plyn stáhl, během bojů jsme ale někdy použili maximální rychlost. Kolik hodin provozu vydržel, nemohu říct, ale myslím, že to bylo 120hodin. Normálně měl letoun kratší život než motor, motor měl dostatek výkonové rezervy.


Selhávaly motory často? Pokud ano, bylo to z důvodu opotřebení či špatné údržby?


  Jak říkám, motory selhávaly jen velmi málo, drtivá většina škod byla způsobena bojovým poškozením.

 

Variabilní nastavení také fungovalo?


  Toto nastavení bylo používáno nepřetržitě, každá fáze letu vyžadovala určité nastavení vrtule, přechod se ovládal bez problémů.


Jaké byly dodávky dílů?


  Díly byly dodávány centrálně, příslušenství všeho druhu a jakékoliv množství, dokonce ani v roce 1942 nedošlo k přerušení dodávek náhradních dílů pro Il-2, nevím proč, na našem letišti byl také stíhací pluk a ten někdy trpěl výpadky náhradních dílů.


Jak letoun zvládal nouzové přistání, do jaké míry byl pro pilota nebezpečný, šel potom snadno opravit?


  Přistání na břicho se provádělo často, pokud bylo provedeno řádně, posádce se nic nestalo, letoun byl opraven rychle, v řádu dnů, můj letoun se 126 zásahy byl však na odpis.


Když se letouny vrátily poškozené, jaké měly škody?


  Poškození byly všelijaké, od kulek z pušek a kulometů až po 37mm projektily či šrapnely z 88mm. Všichni co mohli, po nás stříleli. Byli jsme chráněni 2-8mm pancířem, někdy se utvořil jen důlek, 20mm projektil udělal v křídle díru 20-25cm, vše závisí na úhlu a rychlosti dopadu, jestli jsou projektily výbušné či kumulativní, občas bylo poškození velké, až několik desítek děr v křídlech a ocasu.


Během zimy jste měli obleky v kůži? Jak tento fakt ovlivnil komfort?


  Měli jsme kožený set, včetně rukavic, bot a helmy, rukavice jsem neměl moc rád, motor vydával mnoho tepla do kabiny, nikdy mi nebyla zima, později přišly bundy, nakonec přišlo ještě více pohodlné oblečení, v létě se nosily kombinézy nebo jsme prostě letěli jen v uniformě.


Jak fungovali pracovníci údržby?


  Každý letoun měl přiděleného letového technika, automechanika, technika elektrické údržby a rádia. Eskadrila-4 letouny měla také zbrojíře, ten nastavoval rozbušky v bombách, taky jsme měli technika na fotografické zařízení.


Jaká byla kamo letounu?


  Byli jsme maskováni zelenými a tmavě zelenými skvrnami, vnitřní plochy byly modré, nová letadla byla bílá, vždycky jsem létal s číslem”11”, kužely vrtulí měly různé barvy, špičky vrtulí byly žluté, v roce 1945 se svolením velitelů, si někteří malovali na trup jména svých padlých kamarádů, či nápis”Za vlast”.

 

V zimě jste letouny natírali vápnem?


  Ne, my jsme měli jen jednu barvu, po celý rok jen zelenou, nikdy bílou.


Co byste zlepšil na vašem letadle?


  Všiml jsem si těchto nedostatků: Z továrny přicházely mizerná rádia, ze sluchátek se ozýval nechutný šum, ale naši technici to dali do pořádku, pak už byla komunikace stabilní. Také upravovali nějaké problémy režimu odhozu bomb.


Měl jste někdy nouzové přistání?


  Ne, vždy jsem se vrátil na základnu.


Kolik bojových letů jste provedl?


  111, poslední byl 13. 5. 1945 na ostrov Swenemunde, ostrov byl obsazen vojáky, kteří se odmítali vzdát. Po mém 105tém bojovém letu mi byl odělen titul”Hrdina Sovětského svazu”.


Jaký je výklad pojmu”bojový let”?


  Je jedno, jestli dosáhlete cíle mise, je to každý let proti nepříteli.


Jaký byl podíl nehod pilotů a střelců? Jaké byly z tráty v pluku a v různých fázích války?


  Nemohu to říci přesně, pokud si pamatuji, bylo to během války tajeno, z počátku v jednomístných Il-2 umíral samozřejmě pouze pilot, později přibyli střelci a jejich ztráty byly několikanásobně větší, na konci války byly ztráty porovnatelné, když se letoun při pádu jen překlopil, přežili oba, jindy oba zemřeli, během války jsem měl jen 2 střelce, první byl Ivan Avdonin, když jsem byl v nemocnici, letěl s někým jiným, ten byl sestřelen a nouzově přistál v nepřátelském týlu, šli večer pěšky zpět k nám, ale pilot byl zastřelen a Avdonin padl do zajetí, po válce se vrátil domů. S druhým střelcem jsem létal až do konce. Pokud jde o ztráty, je lepší hovořit o typech misí než etapách války, největší ztráty jsme utrpěli při útocích na silně bráněné cíle.
   Musím ale poznamenat, že v roce 1942 a během první poloviny 1943 jsme utrpěli těžké ztráty od stíhačů, jednak proto, že jsme létali v jednomístné verzi, létali jsme do předních sektorů, které byly plné německých stíhaček, neměli jsme doprovod a ty zbývající stíhačky co přežily, byly technicky a takticky horší. Il-2 se pak podařilo zřídka přežít 10 bojových letů, němci ovládali vzdušný prostor, někdy vzlétlo 6-8 letounů a vrátily se jen 2, měli jsme jen jednu odpověď-Messerschmitt. S příchodem dvoumístné verze, naše ztráty dramaticky poklesly, od konce 1943 až do konce války nám ztráty způsoboval flak, pokud někoho z nás sestřelil stíhač, byla to vyjímka.


Měli jste vždy k dispozici stíhací doprovod? Dokázali vás účinně ochránit?


  Ano, řekl bych, že více jak polovina letů byla s doprovodem, pokud jsme létali”volný lov”tak ne, ochrana nebyla potřeba. Musím říct, že i v roce 1942 náš velitel dbal o ochranu stíhači, na našem letišti se nacházel stíhací pluk, takže s tím nebyl problém, ale doprovody byly malé, 2-4 stíhači, ještě počátkem 1943 nás doprovázely staré I-16 a Hurricany, němci útočili ve skupinách 4-8 letounů, takže na nás i nadále útočili. Il-2 byla mocná zbraň ale jednomístná měla velkou slabinu v absenci zadního kulometu. Později se situace zlepšila, dobrovod byl početnější a modernější, začali nám dodávat LaGG-3, P-40"Kittyhawk"a"Tomahawk", Yak, La-5 a"Airacobra".  Poslední tři již byly rovnocené  s Messerschmittem.
  Celkem mě stíhači napadly devětkrát, ale ve vzduchu jsme je potkali mnohem častěji, naše ochrana je k nám ale nepustila, proto můžu říci, že byla účinná. V našem pluku byla koordinace mezi námi a stíhači výborná, když jsme letěli k cíli, vždy jsme věděli, že naši jsou tam nad námi pro všechny případy, z rádia jsme věděli, když začal souboj mezi stíhači, když se naši stíhači dostali do problému, třeba byli bez munice, snažili jsme se tomu přizpůsobit misi. Uvědomovali jsme si, že budou dělat vše proto, aby nás ochránily, někdy sami útočili na pozemní cíle, pochopil jsem, že je pro ně velmi nepříjemné, když nedělali“nic“.


Kterou stíhačku považujete za nebezpečnější, Bf-109 či Fw-190?

 

  Jakýkoliv stíhač je nebezpečný, jestliže vás překvapí, nevím proč, ale Fw-190 jsme moc nepotkávali.


Máte více informací o německých stíhačích? Způsob útoku, silné a slabé stránky?


  Začal jsem bojovat až v průběhu roku 1942, na frontě jsem mluvil se stíhači, němci sice ovládali dobře taktiku, ale jejich letadla jinak žádné zvláštní vlastnosti neprokázali, bylo třeba, abychom změnili naší taktiku, navíc měli tou dobou početní převahu, kromě toho měli němci tyto silné stránky: Uměli provádět útoky, překvapit pokaždé jinak, napadali ve vysoké rychlosti, aby následně ustoupili, vyhýbali se manévrovacím soubojům, velmi dobře stříleli z krátké vzdálenosti, od roku 1943 se soubojům začali vyhýbat, naše početní převaha začala narůstat, pokud nás doprovázelo 12 stíhaček, věděli jsme, že na nás němci nezaútočí, pokud některý přeci jen prorazil naší ochranou, omezil se pouze na jeden útok vysokou rychlostí. V roce 1944 již naplno platilo německé pravidlo o tom, že nikdy neútočili na přesilu.


Myslíte, že na vás stíhači útočili častěji během letu k cíli nebo až nad ním?


  Během příletu, při ústupu méně, nicméně se omezovali pouze na jeden útok, do zprávy si pak mohli napsat“útok na šturmoviky“, ale tahle taktika byla zpackaná, Il-2 takhle nezastavíte. Někdo nám pak vysvětloval, že na to měli směrnici a takto šetřili piloty a letouny.


Je pravda, že se němci někdy pokoušeli dostat do obraného kruhu?


  Ne, ani omylem, bylo to velké riziko, palba střelců a pilotů byla brutální, pokoušeli se útočit z výšky, téměř kolmo ale nebylo jim to k ničemu, účinnost takto vedené střelby byla nízká. U nás takto nikoho nesestřelili.


V“západní literatuře“je často popisováno ničení Il-2 palbou do olejového chladiče, je to jen mýtus či pravda?


  Poslouchejte, olejový chladič vystupuje pouze 10cm, představte si, jak se do toho budete trefovat? Předtím, než se trefíte, u dvoumístného Il-2 dříve vyplníte celý terč zadního střelce.

 
Co lze říci o finech, v čem se lišili od němců?


Setkal jsem se s finy méně často a to pouze v Karélii, měl jsem z jejich strojů menší strach jak z německých, protože jejich letouny byly horší, byl to italo-anglo-americký výběr, nic srovnatelného s Yak, La či Bf-109 a Fw-190. Zato však měli ve svých řadách několik leteckých mistrů a nebylo příjemné se jim dostat do zaměřovačů, finové byli odlišní v tom, že byli velmi tvrdohlaví a snažili se vyčerpat všechny možnosti, natož zmíněný jeden průlet, překvapilo nás to. Finsko pro němce nic neznamenalo, ale oni bránili svou vlast, uvědomovali jsme si to.
  8. 3. 1944 nás letělo 6 k útoku na opevnění v regionu Petrozavodsk, museli jsme zničit koncentraci vojsk a zařízení, byl jsem zasažen stíhačem a poškozen, řízení však reagovalo celkem dobře, ukončili jsme útok, napadlo nás velké množství stíhačů, pamatuju se, jak na nás naši stíhači rádiem křičeli:“Hrbáči! Stíhací útok se začal!“, utvořili jsme ihned známý obranný kruh, začali jsme pomalu ustupovat na naše území, nechtěl jsem sundat oko z letadla, které bylo přede mnou, chránil jsem jeho ocas, v tom se dostal jeden fin do mého kolimátoru, stiskl jsem spoušť, vyvalil se černý dým a šel dolu, měl jsem ale jiné priority, stále jsem střežil letoun před sebou a hlídal svůj poškozený letoun, po přistání jsem byl poslán do nemocnice, později mi řekli, že mám sestřel, překvapilo mě to, bylo to tak snadné.


Setkali jste se se spojeneckými piloty, pokud ano, za jaké příležitosti?


  Jednou ano, bylo to v dubnu 1945, na letišti Torn v Polsku, přistál u nás čtyřmotorový bombardér B-17, posádka žila na našem letišti několik dní, zatím co se opravoval jejich stroj, přátelili jsme se s nimi, jedli s námi a volně chodili po letišti, pili s námi“100g“(100gramů vodky, 1dcl denní příděl vodky ruským vojákům proti stresu), byli to naši spojenci, velitel jejich posádky se jmenoval George Richman.


Jak jste se domluvili?


  Měli jsme jednoho židovského pilota, jmenoval se Idelchik, mluvil plynně anglicky i německy, takže s komunikací nebyl problém. Během první večeře nám George řekl, že má 15 nebo 20 bojových letů, oceňovali jsme jeho umění, řekl nám podrobně, jak létá s B-17, říkal, že vzlétne z Anglie na bombardování Německa a přistane v Itálii, ten samý proces nazpět. Lety trvají mnoho hodin, tentokrát bylo jeho letadlo poškozeno, tak přistál u nás. Druhý den jsme měli misi, na letišti byl velký ruch, všude palivo a bomby, přistávalo mnoho poškozených šturmoviků, posádky vzlétly k 3-5 letům denně, věřte mi, pluk pracoval jak švýcarské hodinky. Američané sledovali naší práci. V noci v naší místnosti mě George oslovil:
-Grišo, jak dlouho budete bojovat?
-Dokud nás potřebují naši vojáci.
-Grišo, kolik letů jsi provedl?
-skoro sto.
George byl ohromen, řekl:
-Grišo, když odlétáme 25 letů, můžeme se vrátit domů, forever, takové je pravidlo.
Tak jsem mu odpověděl:
-my máme také pravidlo-boj až do vítězství.
George na to:
-Měli jste po 25 bojových letech alespoň dovolenou?
Co jsem mu měl říct? Byl bych za dovolenou také rád, ale šéfové mi to nedovolí? Tak jsem mu řekl:
-Půjdu po válce.
Dále jsem zjistil, že je z Chicaga, nemá děti ani manželku, pouze rodiče a ti vlastní 5 továren.
-Dobře!
Nevěděl jsem, jak mu mám odpovědět, kolchoz by asi nepochopil, řekl jsem:
-můj otec je farmář.
Na rozloučenou mi dal 100dolarů a já jemu 100rublů s portrétem Lenina, škoda, že jsme se už nikdy potom nesetkali.

 

Měl jste dobrý vztah s politickými orgány v pluku?


  Ano měl, náš politický komisař byl D. Polkánov, byl to dobrý chlap, uměl létat, i když s tím už přestal, nechci ho za tu funkci soudit, rozuměl pilotům, v pluku byla vždy pracovní atmosféra, personál byl v klidu a připojoval se k nám, byli jsme jako jedna velká rodina-a to i v nejtěžších dnech války, politické orgány jsou takové jaké jsou a může se mezi nimi objevit i podvraťák který podrazí ostatní. Jednou jsem měl s jedním konflikt kvůli nějakému předpisu, který jsem striktně nedodržel, ale naštěstí u nás tento člověk nebyl dlouho.


Musel jste někdy útočit na nepřátelské bombardéry či někdo ve vašem pluku?


  Ne, měl jsem příležitost, několikrát jsem je potkal, byly od nás asi 5 kilometrů, měly své vlastní poslání, my také.


Co říkáte na to, že němečtí piloti mívali mnohdy i více bojových letů než rusové.


  Myslím, že většina německých pilotů nabrala množství letů v první polovině války, kdy naši stíhači a flak neměli sílu. Později, kdy náš odpor výrazně zesílil, němci ztratili manévrovací prostor, a to zejména bombardéry, řeknu vám, že let s bombardérem je mnohem obtížnější a let s Il-2 byl ještě horší, osobně jsem potkal piloty šturmoviků, kteří provedli více jak 200 výpadů, Boris Efimov, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu, Odintsov, s 232 pozemními útoky též dvojnásobný Hrdina, tito muži prošli peklem, obdivuji jejich odvahu a dovednost.


Jaký názor jste měl na technickou údržbu vašich letišť?


  U nás bylo vše v pořádku, náš prapor pro údržbu letiště byl dobře vybaven mnoha stroji, různé soupravy, bagry, nákladní vozy a tak dále, pracovali v každém počasí, přistávací dráha byla vždy čistá a zpevněná, dodávky benzínu, munice, náhradních dílů, vždy bylo vše v čas, jejich povinností byly i dodávky potravin pro posádky a údržbu, vše řádně plnili, jídlo bylo skvělé.


Jak jste zaznamenávali zabití vojáků a poškození strojů?


  Podle výsledků z photocontrol a zprávy pilotů, na filmech bylo zaznamenáno množství strojů a dalšího příslušenství zničených naším plukem, počet mrtvých vojáků se odhadoval přibližně, později se zásahy rozdělovaly mezi letouny, které provedly útok, pokud 4 letouny napadly a zničily jeden flak, tak se o něj rozdělily. Já jsem skeptický k výpočtu zabitých vojáků, většinou nelze udělat přesný výpočet, dám příklad, jednou jsme zničili železniční soupravy, jak zjistíte počet zabitých vojáků? Vše pohltily plameny.


Zaznamenal jste někdy nezdařený let?


  Ne, to se nestalo, vždy jsme našli a bombardovali cíle, příležitostně jsme se vrátili bez boje, ale toto se stalo jen kvůli počasí, byly ojedinělé případy kdy se někdo vrátil na základnu aniž by provedl útok.


Zmínil jste několikrát, že němci byli vyděšení z Il-2, prý vás
považovali za“odsouzence na smrt“.


  Ano, bylo to prostě tak, bylo to na konci války v Polsku, podél letiště vedla silnice a po ní putovaly kolony německých zajatců, asi 15 z nich se dostalo na naše letiště, dnes už si nevzpomenu doslovně na náš rozhovor, ale velmi vyděšeně na nás a naše stroje zírali, řekl jsem, ať se nás nebojí, že nejsme popravčí četa, ale jen piloti, němec řekl:“ano, ale piloti šturmoviku!“. Ukázalo se, že jim jejich nadřízení naší smělost a krutost vysvětlovali tím, že jsme zvířata, odsouzenci k smrti, co nemají co ztratit, že jsme takoví ničemové a spodina, že v německé armádě by nás dávno zastřelili, ale rusové jsou takoví barbaři, že odsuzují k letu šturmovikem, kdybych to neslyšel na vlastní uši, asi bych neuvěřil.

 

Myslíte si, že jste němce porazili množstvím či uměním?


  Z počátku války jsme bojovali“množstvím“, neměli jsme potřebné znalosti, ani naši důstojníci či většina pilotů, bojovali jsme statečně, ale ne znalostmi, v našem letectvu byli velmi špatně vycvičení piloti, kteří nepomáhali těm několika málo zkušeným, byli pro ně zátěží a obtěžovali je v boji, jejich mysl byla zaměstnána ochranou nováčků, stávalo se, že celé pluky byly tvořeny výhradně z nováčků, masově byli zabíjeni v boji. Naše letouny nebyly rovnocené těm německým, chránila nás jen statečnost a odvaha, udělali jsme vše proto, abychom přežili a mohli se vrátit zpět do boje, v druhé polovině války se vše změnilo, naučili jsme se bojovat správně a naše stroje se již vyrovnaly a někdy i předčily ty německé, nyní šly naše znalosti do popředí a pouze množství by nám k vítězství nepomohlo.


Jak jste začleňovali nováčky, kteří posílili váš pluk?


  Postupně, učili jsme je, bojovou taktiku, práci s mapami, cvičné střelby, správně se držet partnera. Byli velmi horliví, žádali abychom je vyslali do bitvy hned druhý den, říkal jsem:“Uklidněte se, dostanete šanci, pokud byste šli teď, nevrátíte se“. Seděli jsme spolu a já je učil na mapě jak rozlišovat stopy, analyzovali jsme cíle a značky, hledali flaky, další zbraně a detaily, divili se, co všechno rozliším ze vzduchu. Když nováček získal dostatečné znalosti, vzali jsme ho s sebou na jeho první misi, vybrali jsme snadnější cíl s malou obranou a vždy se stíhacím doprovodem, skupina byla složena z 3-5 zkušených pilotů a 1-2 nováčků, když jsem byl v čele skupiny, vybral jsem nováčkovi cíl za účelem výuky v reálném boji, sledoval jsem jejich chování, chyby, střelbu. Jejich hlavní úkol byl vždy stejný, neopouštět svého vedoucího, po přistání jsme udělali podrobnou analýzu jejich činnosti. Ptal jsem se co viděli a jak boj hodnotili. Po provedení několika takových misí, byli již posíláni na složitější mise.


Poslední otázka, jak přemýšlíte nyní o válce a němcích?


  Jsem ve věku, kdy začnete hodnotit a analyzovat svůj život, předstoupíte před Boha. Je pravda, že jsem prolil mnoho krve, ale ničeho nelituji, nezabíjel jsem ženy a děti, bojoval jsem čestně, nepřítel byl silný a dobře vyzbrojený. Co si myslím o němcích teď? Nic špatného, necítím k nim žádný hněv ani nenávist, nyní je Německo jiné, už jsem se s němci smířil, jako nikdo jiný na světě, víte co němci udělali s mou rodinou? Mojí matkou a sestrou, když zjistili, že jejich syn a bratr létá šturmovik?...Já necítím k němcům nenávist, dokonce jsem si podal ruku s Helmutem Kohlem, Německo je jiné ale vše co utrpěla moje generace by nikdy nemělo být zapomenuto.

gussr.jpg

 

saldy

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA